Reklama
 
Blog | Valérie Vitoušová

Vlastenec na jedno použití

Nastaly hokejové hody. Dny, na které se těšila nejen široká hokejová veřejnost, ale i druhý kanál České televize, kterému v tento čas zákonitě vzrůstá sledovanost. Ovšem žádná velká žranice se nekonala, elita našeho hokeje skončila dříve, než nám všem bylo libo.

I těchto několik dní české slavné (či rozpačité?) účasti na hostině však stačilo, abych se i já, hokejový laik, který si již stěží pamatuje, kdo vyhrál letos extraligu, stala zarytým fandou a náruživým vlastencem, který by se za náš mužstvo pral do rozedrání těla. K davovým vášním se snažím stavět  s odstupem a s lehkým úsměvem na rtech, ale uplynulé dny mě přesvědčily, jak málo stačí, abych se stala tím, čeho/koho jsem se stranila.

 

I v takzvané moderní a civilizované společnosti člověk potřebuje dát průchod kruté stránce svého já a dát průchod emocím. Dav svůj chléb a hry vždy potřeboval a potřebuje. Snad jen v méně barbarské podobě než za slávy římských císařů; chléb byl vyměněn za plastové půllitry piva a hry za …hokej. Vyhnu se klišé o moderních gladiátorech ve zbroji značky Jofa nebo Bauer a s meči z karbonových vláken…

Reklama

 

Stačilo deset minut čtvrtfinálového utkání se Švédy, abych se z toho avizovaného nezúčastněného diváka stala divou zvěří. Ten tam byl můj klid stoika a když šlo do tuhého, samovolně jsem objevila, že čeština má opravdu širokou škálu vulgarit. A když Švédové procedili do brány onen vítězný gól, ti urostlí severští hráči by z mých rukou vyšli chudší o mnoho platinových vlasů. Jak málo stačilo a během chvilky jsem se změnila z hokejového ignoranta v patriota s pomyslnou vlajkou na obličeji sešklebeném maskou napětí. Jak málo stačilo, abych se v hokejovém Koloseu vrhla mezi plebeje a rvala se o chléb a dožadovala se sklonění palce. 

Nebudu posuzovat, kdo nese vinu na ukončení našeho výletu do Kanady, zda proklínaný i chválený Hnilička, absence toho nestálého štěstíčka či pruhovaný rozhodčí, který se dostával puku do cesty častěji, než oba brankáři dohromady (proklela jsem je pro jistotu všechny a to několikrát). Na to tu jsou jiní.

 

Konec, švédská hymna odehrána, hráči si podávají upocené ruce. Příliv vzteku opadává a nahrazuje jej uražená pýcha. Byli jsme lepší! Rusy na ty Švédy! Konec, naši balí výstroj a jdou si zabookovat letenky. Konec, mé vlastenectví se opět ukládá k mimosezónímu spánku. Letos moc dlouho nepobdělo a nyní bude muset čekat celý dlouhý rok na nový šampionát, aby se mohlo probudit, se lví silou (ehm!) podporovat naše hochy a rozčilovat se, že ten rozhodčí je fakt nějaký divný.